Mandarinkový deník 2. část

aneb Sklapni a tancuj!

LEDEN

1.1

Máme to za sebou. Spala jsem skoro do dvanácti a probudila se plná sil. Je to hodně podobný pocit, jako když končí semestr a vy začínáte nový den po poslední úspěšně absolvované zkoušce. To je hned plno elánu a optimistických vizí. 2017 musí být prostě lepší, cítím to v kostech.

Vidím, jak mráz za okny kouzelně ojínil stromy i keře a vytvořil pohádkovou atmosféru hodnou prvního lednového dne. Za dvacet dní mi bude třicet šest. Končí sranda. Chce to radikální činy. Ten život děsně utíká a byla by velká škoda ho jen tak proklackovat.

Čím začnu? Tak předně si dávám závazek, že si v novém roce konečně nechám vytrhnout moudráky. Přestanu se jednou pro vždy bát a poslechnu zubařku. Klubou se mi už pěkných pár let a bolí to jako čert. No a dál? Dál zatím nevím, ale rozhodně něco vymyslím.

Chtělo by to zkusit zase odpovědět na nějaké pracovní nabídky. Tím bych začala. Poslední pokus je totiž zatím bez odezvy. A budu se starat jen sama o sebe a dcerku. Kašlu na všechny muže.

Včera byl Silvestr a trčela jsem doma. Pražák se ani neozval, Max poslal přes Whatsapp trapné neosobní péefko a Pavel ráno zveřejnil na Facebooku status, že vyhlašuje radiový klid. Pravděpodobně to mělo znamenat, že nebude nikde a na ničem online, protože potom se po něm slehla zem. No a Mirek? Ten mě ještě jednou zkusil přemluvit, jestli s ním přece jen nepůjdu oslavit konec roku do toho sklípku, kam mě zval. Nepomohlo ani eso z rukávu v podobě skvělých jednohubek podle Jamie Olivera, které prý dělal celé dopoledne.

Omluvila jsem se, že ještě stále nejsem fit, což byla na jednu stranu pravda a na jednu stranu výmluva. Přiznávám. Než Mirek, to raději televizní večer s rodiči.

Takže muži moji zlatí, můj postoj k dnešnímu ránu zní: "Trhněte si všichni nohou!". Do nového roku vyhlašuju radiový klid na tuhle neperspektivní skvadru zase já. Možná mě to přejde, ale nyní bych to vystihla slovy mého otce, který se včera vyjadřoval ke své ochotě jít bojovat za národ do případné války: "Za tenhle ksindl nenatáhnu kvér...". Jasně, byl trošku v ráži, protože mu máma přepla Šlágr na TV Barrandov, a pohled na Kateřinu Brožovou na něj funguje podobně jako červený šátek na rozzuřeného býka. Nicméně jeho hláška, kterou kradu, vhodně vystihuje i moje aktuální rozpoložení v nekonečné kauze zvané: "Hledání toho pravého".

Co se týče konce roku, z Facebooku zmizely dvě single bezdětné kamarádky atakující čtyřicítku. Deaktivovaly profily. Neříkala jsem o tom něco posledně? To se celkem dalo, díky té enormní porodnosti v mém okolí poslední dobou, čekat. Přitom ne vždy je co závidět. Třeba jeden můj známý, který má zrovna přítelkyni v porodnici, shání po všech lidech, co zná a co mu jsou ještě ochotni půjčit, peníze na koks, ačkoliv jsme si všichni mysleli, že s tím díky otcovské roli na spadnutí, dávno skoncoval. Každý bojuje po svém a ustát konec roku, to je nejvíc. To je úkol hodný zlatého bludišťáka. Prospat to je asi nejlepší řešení.

Ještě, že jsem veškerou vánoční výzdobu uklidila už včera, hned po tom, co jsem předala malou tatínkovi. Vše jsem pečlivě narovnala do krabic s nápisem "vánoční dekorace" a odnesla na půdu. Vím, že jsem to mohla nechat až do Tří králů, ale nějak není nálada. Nejvíc jsem se překvapila, když jsem ex dala spolu s dcerkou i tašku s bílým vínem, olivami a belgickými pralinkami, aby si mohl s tetou udělat hezký večer. Čistím si karmu, ač si o tom myslím své, moudřejší ustoupí, no ne.

Sakra ty zuby, to je peklo. Vidím před očima Toma Hankse, jak si co by Trosečník vyrazil ten bolavý zub bruslí a omdlel. Tak daleko ještě nejsem, ale Ibalginem asi nepohrdnu. Večer se chci vydat s dcerkou na novoroční ohňostroj. Snad se po první ráně nerozbrečí a nebude chtít domů, jako vloni.

Co se týče posledních Vánoc, kdybych to tak měla celé shrnout, nejlepší na nich tentokrát bylo vidět hned dvakrát pohádku Tři bratři, kterou považuji za nedoceněné, leč absolutně geniální dílo české kinematografie, které je kombinací cimrmanovského vtipem prošpikovaného ducha, příjemných chytlavých písniček, skvělých hereckých osobností a krásných výpravných scén. Čím častěji to vidím, tím víc se mi to líbí. Zdeněk Svěrák je jen jeden. A kromě Třech bratrů bych ještě ocenila tetiny úlky a peníze, které jsem dostala od Ježíška, abych byla spravedlivá. Každopádně šťastné a veselé jsou za námi, tak zase za rok.

3.1

"Maminko, kdyby nám narostla křídla, to by bylo bezvadný. To bychom mohly letět, kam bychom chtěly.", volá na mě malá od počítače. "Hm. Mohly.", odpovídám.

To není odpolední chvilka poezie evokovaná dětskou bezbřehou fantazií, ale pouze okoukaný příběh o hledání Dory vystřídalo DVD s vílou Zvonilkou.

Listuju dál nerušeně katalogem a říkám si, že loňská nabídka velikonočních zajíců v regálech Kiku zaregistrovaná mojí osobou už 27. prosince, má žhavého konkurenta. V Magnetu taktéž nezahálí. Hned druhého přilétla do schránky nabídka zboží z kategorie "Poslové jara."

Tak ono včera poprvé kloudně nasněžilo a už jaro? Ještě chvíli prosím ne! Vždyť si teprve zítra jedu do servisu pro hotové lyže a chci na tu lyžovačku s Maxem...

Poslední prázdninový den jsme s Domčou sáňkovaly a taky stavěly sněhuláka. Konečně se hodil ten propagační dárek od DPD, co jsem kdysi někde na nějaké akci dostala. Set na sněhuláka se to jmenuje a dobrý, jako když najdeš. Sice má chudák přes půl umělé mrkve firemní logo, ale na to se historie neptá.

Dnes už skončily prázdniny a tak šla malá do školky. Ještě, že tak, všem totiž asi přeskočilo a vzpomněli si, že žiju a že ode mě něco potřebují. Drnčí mi od rána telefon jako pominutý. Do toho předělávám komplet vizuál e-shopu, odstraňuji vánoční akce i dárkové poukazy atd. Vkládám akce povánoční a přidávám pár novinek. Hoří mi deadline na jednu copywriterskou zakázku a navíc se celý pasivní čtyřlístek jako na potvoru probudil a zatoužil po komunikaci se mnou. Jasně, buď nikdo, nebo všichni najednou, jak jinak. Rozhodně ale dotazy typu: "Jaké byly svátky?" "Jak sis užila Vánoce?" Ty mě rozpalují do běla.

Jak asi! Jestli se mě na to ještě někdo zeptá, tak bude rachot.

Na Tinder mi přišla zpráva: "Dobrý den, ano, já myslím, že je to zápas. Vypadáš přátelská a teplé. Jsem cizinec žijící v Praze, a snaží se potkat někoho, kdo má zájem o interracial vztah k pravidelným setkáním. Jsem si velmi dobře vzdělaný, dobrý smysl pro humor a já žít dobrý život."

Nemám nic proti komunikaci s cizinci. Pokud se pokouší o češtinu, to už vůbec ne. Navíc když mi někdo něco podobného napíše, probouzí to ve mně soucit. Myslím na bývalé kolegy - rodilé mluvčí, kteří od nás museli poslouchat při obchodních jednáních něco podobného v angličtině a taky se vydrželi nesmát. Jenže v tomhle případě mě zarazil především pojem "interracial". Mezirasový vztah by mi při vzájemných sympatiích nejspíš nevadil, ale na fotce se na mě kření zrzek z Finska.

Tak teď nevím, chyba translátoru? Nebo že by schopnost mého otce získat dokonalé opálení hned s prvními ostřejšími paprsky, skutečně něco znamenala a mně se to dosud úspěšně tají? Záhada.

Mimochodem, teď mě napadá, že jsem úplně zapomněla bilancovat. To je poprvé. Obvykle to každý konec roku dělám. A mám vůbec co bilancovat? Dělo se vlastně vloni něco?

Nějaké besedy v souvislosti s knížkou, vystoupení v televizi, výpověď ze stabilního zaměstnání z důvodu vyhoření, prodej bytu v centru města, stěhování na venkov, jeden spontánní potrat, poznávačka po Nizozemí a první letecká dovča s malou na Rhodosu. Letní tříměsíční kurz koučinku, první živnosťák a první pokusy o samostatně výdělečnou činnost. To zase nezní tak úplně nudně.

Navíc rok 2016 končím lehce do plusu. Prosinec byl prvním měsícem, kdy nejsem ve ztrátě, a to se cení. Nicméně vrávorat kolem nuly, to taky ještě není důvod bouchat špunty. Stále mi to nedá sem tam nezapochybovat. Vždycky, když mě to chytne, rozesílám v panice CV na všechny strany.

Zásadní také minulý rok bylo, vyrovnat se s propuštěním otce mé dcery z vězení a přijmout fakt, že bude opět figurovat v našich životech. Jediná klika je, že jemu nečiní sebemenší problém se okamžitě seznámit. On vždycky potká životní lásku během týdne a i jako bezzubý šedivý kvadruplegik bez koruny by sbalil miss Východní Čechy. To je taky dar. Skoro bych si řekla o pár tipů, kdyby mi to nebylo blbý.

I tentokrát si během čtrnácti dnů na svobodě našel vztah a tak je to optimální, protože je od něj klid. Tím pádem vycházíme velmi dobře a alimenty chodí včas. Dokonce máme zítra soud, kdy jdeme výživné po vzájemné dohodě zvyšovat.

Vida, 2016 nebyl tak úplně plonkový a při detailnějším ohledání by se dalo říct, že to byl rok plný poměrně klíčových rozhodnutí. Nebylo na škodu si to dodatečně připomenout.

4.1

Úplně nejlepší je, když má chlap na seznamce fotku, kde ho kolem krku objímá ruka expřítelkyně, kterou z toho snímku odříznul a aby to vylepšil, hned druhou fotku si dá ze svojí vlastní svatby. To spadl z Marsu? No nic, musím odložit telefon, jít probudit Šípkovou Růženku a vyprovodit jí do školky. To zase bude keců.

Sněží jako blázen, což vypadá nesmírně poeticky za oknem, ale podstatně jinak to člověk hodnotí za volantem.

Na ani ne deseti kilometrech z venkova do civilizace se toho dá při takovém počasí zažít celkem dost. Jen co jsem vyšla, udělal mi soused přímo před nosem se svým Fiatem trojité hodiny. Zkoprněla jsem a v hlavě začala snovat plán, jak jdu rychle volat na soud, že dnes nedorazím, protože nejsem sebevrah.

Zahlédl mě, jak na něj nevěřícně zírám, protože hned otevřel okýnko a volal: "To dělaj ty sjetý letňáky.".

No to je vůl! Ne proto, že se tu málem rozmázl o náš barák, ale proto, že tak ohrožuje ostatní.

Nakonec jsem vyjela, dojela a dokonce se i vrátila. Žádné drama, co po něm autorovo srdce dychtí, aby bylo o čem psát, se nekonalo. Ani na silnici, ani na soudě. Snad až na to jednání před námi, kdy se jeden velmi starý pán doslova vypotácel ze soudní síně a složil se mi na mol opilý k nohám. To jsem netušila, že u soudu nevadí být na šrot. Dobrý vědět, kdyby to příště u nás už tak klidný nebylo.

5.1

Začínám trochu chápat, jak asi bylo Simoně Stašové, když vyhazovala v Románu pro ženy Pažouta z dětskýho pokojíčku. Dnes mi napsal dvacetiletý syn mé spolužačky z vysoké. Musela jsem si protřít oči, jestli se mi to nezdá. Léta jsem o něm poslouchala, jak si nechce čistit zoubky, že ho bolelo ráno bříško, nebo že by si Rostík přál k narozeninám masku Spidermana. A najednou prý: "Hledám milenku, přijedu kamkoliv...". To by asi máma koukala, kdybych na ní ráno bafla v koupelně.

Bavím se tím a potom mi došlo, že mám vlastně taky dceru. Jestli mi jednou takhle přivede domů nějakého mého vrstevníka, nebo nedejbože některého z ex, tak to už se tak bavit nebudu. "To není Pažout, to je Oliver, mami...". Chápu, zcela chápu, že to musela být rána nejtěžšího kalibru.

Tak jsem vděčná, že jí tu mám teď u sebe v princeznovských šatech a zatímco mi maluje na nohu fixem hadí rodinku jedoucí autobusem na výlet, tak si v klidu smažím bramboráky.

No jo, bramboráky. Od pondělí zase najíždím na původní režim s trenérkou. Budu fotit nekalorická a výživná jídla a dělat svižné procházky. Už jsem se poflakovala dlouho předlouho. A angličtina to samé. Od příštího týdne se zkrátka začíná pořádně makat. To jsem byla ráno na Facebooku ta nejmoudřejší, tak mi to patří. Fanouškům e-shopu s kosmetikou jsem básnila o skvělých přípravcích na hubnutí do plavek, které sama používám a fanouškům koučovací stránky jsem zase tvrdila, jak má jít dobrý kouč příkladem. Tak a teď mi to patří, musím začít cedit krev a skutečně tím příkladem jít. To bych jinak byla úplně trapná.

Jestli to ale teď působí tak, jako že nic nedělám, to zase prr. Dnes jsem nezahálela. Expedovala jsem fůru objednávek, dopsala objednaný článek o pražských obchodních centrech a odmítla členství ve spolku Moudrých podnikavých žen, nebo Spolku moudrého podnikání či jak se ta parta jmenuje. Zatím mě nepřesvědčily dámy, že by mi za mé peníze řekly něco nového. Třeba příště.

Domluvila jsem si koučování a taky setkání s jedním redaktorem, protože začínám plíživě pracovat na propagaci své nové knížky. Požádala jsem kamarádku, která je talentovanou výtvarnicí, aby mi namalovala přebal, a dokonce jsem oslovila protekčního spratka, jak sám sebe Pavel Novotný nazývá, jestli by mi budoucí knihu nevydal. Šéfuje nakladatelství, tak proč ne. Líná huba, holé neštěstí. Zkusila jsem to.

6.1

Jaké ve vás vyvolávala pocity pohádka Hrnečku vař? Měli jste na tu kaši, která se valila vesnicí, strouhou a po polích, chuť? Já moc ne. Představovala jsem si tu hlínu a kamení, které by cestou nabrala a bylo mi jasné, že by taková kaše pěkně chřoupala mezi zuby. Co by malá milovnice krupicové kaše jsem tak byla díky této pohádce notně otrávená. Taková škoda surovin...

To byla má první ranní asociace, když jsem se zadívala z okna na tu pohádkově bílou zimu, zatímco jsem usrkávala detoxikační čaj z horských bylin. Ani nebyl tak hnusný, jak jsem od něčeho tak zdravého očekávala.

Musím si ale dát ještě kafe a pořádně silný, protože ten hroznej čokl celou noc rafal. Člověk by nevěřil, jakej kravál může takové subtilní tělíčko vytvořit. Tón, který projde přes troje dveře z masívu. Strašný. A skutečně celou noc!

Když jsme ji před Vánoci s kamarádkou přivezly, byl to odevzdaný ustrašený uzlíček, co nevydal dobrý týden ani hlásku. Říkali jsme si, jak si ji necháme v domě, když je tak nenáročná, tichá a hodná. Tak včera už táta zaměřoval rozteč mezi plotovými plaňkami, protože jakmile dolů natáhne pletivo, aby jezevčík nevzal roha, bude hezky venku. Taková tortura, prostě se to tu s ní nedá.

Jen mně osobně už dvakrát načůrala na plovoučku, vykadila se do kabelky a rozkousala mi nové malinové Crocs. Se mnou má šlus!

A co dělá náš čtyřlístek? Mirek mlčí, asi pochopil. Lukáš mi začal skládat básničky, které mi posílá přes Whatsapp, každopádně bez jakéhokoliv posunu, že by se chtěl třeba vidět nebo tak něco. Je ze čtyřlístku nejvíc sexy a tak mě tím svým zájmem nezájmem přivádí doslova k šílenství.

Max nejspíš odletěl na Krypton poradit se, jak zachránit planetu, neboť pro něj aktuálně opět neexistuju a Pavel? Tak Pavel se nyní dostává do vedení, protože mě včera pozval na večeři. Dobrá tedy, půjdeme na večeři. Mám totiž ďábelský plán, tentokrát se karta obrátí a nebudu mít na zaplacení zase já. Schválně jak zareaguje.

Teď ale mažu do města koupit Dominice její první dětské lyže. Odpoledne je půjdeme vyzkoušet za vesnici na kopec. Teda pokud tam nebude narváno. Ať žije polabská nížina. Kopce jsou tu nedostatkové zboží.

Ještě na tom teda nejsme tak zle, jako třeba v Lotyšsku, kde museli v hlavním městě Riga kopeček na sáňkování dětem, aby od nich byl v zimě klid, uměle navozit. Tak nám to alespoň říkal průvodce. Vytvořili ho a hned záhy se stal nejvyšším bodem v celém městě a možná i nejvyšším v celém širokém okolí. Nebo když jsme u Amsterdamského letiště Schiphol spali v hotelu o nadmořské výšce mínus šest metrů pod mořem. Ano, i to je možné, když přehradíte moře a vysušíte si kus pevniny, na které začnete stavět. To jsme tu zase s těmi kopci na tom ještě dobře.

7.1

Dnes si bere dcerku tatínek. Prý pojedou sáňkovat nebo co, nevím, ale podstatnou část dne mám jen pro sebe, a to je hlavní.

Vyrážím na domluvený oběd s režisérkou Silvií Dymákovou, které dělám korektury pro Příběhy lidí a cestou mi došlo, že jsem zapomněla originál své kresby, kterou jsem jí měla na společné setkání přivézt.

Většinou komunikujeme přes messenger a tak jsme si řekly, že se neškodí také jednou setkat a vidět se. Seznámily jsme se před více než rokem, když jsem ji požádala, aby se stala jednou z těch, kdo mi pokřtí knížku. Souhlasila a já byla ráda. Od té doby jsme v kontaktu.

Ona je velmi akční, nápaditá a průbojná žena. A jak je tak nápaditá, tak ji právě před pár měsíci napadlo, že bych mohla zkusit namalovat srdce k jednomu z jejích příběhů. Trochu mě to zaskočilo. Téměř od maturity na gymplu jsem nevzala pastelku do ruky, ale kývla jsem na to.

Posledních sedmnáct let jsem byla zahořklá. To zklamání bylo nutný vstřebat. Celé dětství jsem se totiž chystala živit uměním, a během chvíle mi celá ta snová vize zkecla. Dokonce výtvarná výchova byl tehdy i jeden z mých maturitních předmětů.

Jo, vážně se dá maturovat z výtvarky! A není to tak úplně snadný, jak by se mohlo zdát. Historie umění, historie a rozbor architektonických staveb a obhajoba výtvarného projektu. Žádné čmaryky čmaryky na známky, to vážně ne. A jak jsem se tak chystala na dráhu malířky, designérky nebo restaurátorky nástěnné malby, tak se stalo, že mě nevzali ani na blbej peďák, kterej jsem si dala jako úplnou nouzovku. To mě tehdy tak rozhodilo a sebralo, že jsem už na žádné další přijímačky nevyrazila. Vybodla jsem se na celé to umění a šla pracovat do Tesca.

Od té doby jsem opravdu nekreslila, nemalovala a ani keramické hlíny se nedotkla. Občas ze srandy říkám, že jsem maturovala z výtvarky a chystala se na uměleckou dráhu, abych potom vystudovala několik ekonomických škol a devět let pracovala jako logistička. Člověk míní, život mění.

Když je ale něco váš osud, tak si vás to dřív nebo později zase najde.

Silvie mě požádala o grafické ztvárnění srdce pro poslední publikované interview a já souhlasila. A právě cestou na náš společný oběd se zrodila zajímavá myšlenka i v mojí hlavě. Napadlo mě, že když už zase kreslím a překonala jsem tak zřejmě definitivně období vzdoru, tak bych si mohla sama namalovat i obálku pro svoji aktuálně se rodící knihu. Nejen, že mě to napadlo, ale dokonce jsem se tím nadchla. Co nevidět se do toho pustím.

Dnes to ale asi nebude. Odpoledne se totiž chystám do Archeoparku, kde právě probíhá akce s názvem Zima jako v pravěku. To si nemůžu nechat ujít. Do Archeoparku ve Všestarech se chystám velmi dlouho. Už na základce jsem totiž beznadějně propadla Lovcům mamutů, a ačkoliv to byla povinná četba, kterou mnozí na truc sabotovali, já to neskutečně žrala. Po čase tak zase toužím nasát trošku té pravěké atmosféry v podobě různých vykopávek z archeologických nalezišť, modelů pravěkých obydlí v životní velikosti a celé řady dalších poučných expozic. A kdy jindy si vyrazit užít téma Zima jako v pravěku, než když v noci mrzlo, až praštilo a široko daleko je vše pod sněhem. To bude dokonale sugestivní.

Pobavil mě mladý student, který tu jako živý exponát v jednom z výstavních sálů vydělával pazourkem kůži. Zřejmě zvyklý, že každý návštěvník jen proletí, vyfotí se s mamutem a mizí dál, pracoval vždy jen chviličku. Jakmile zůstal sám, sáhl po učebnici a prostoje využíval ke studiu české archeologie. Jenže u mě se trošku zapotil. Nespěchala jsem a četla si úplně všechno. Když už jsem byla v té místnosti asi deset minut, ozval se nesmělý hlásek: "Nevadilo by vám, kdybych už přestal vydělávat tu kůži? Já vydělávám jen, když tu někdo je a už tý kůže moc nemám."

Usmála jsem se a souhlasila. A abych mladíkovi trošku spláchla jeho rozpaky, že jako živý exponát právě selhal, zabředla jsem s ním krátký rozhovor, aby poznal, že na nějaké kůži svět opravdu nestojí.

8.1

S nedělním ránem jsem u snídaně procvakala televizní kanály a objevila, že na Nova Cinema dávají Zápisník jedné lásky. Viděla jsem to stokrát, ale tentokrát to zaujalo i moji dcerku, která se mi usadila na klíně. Romantika jako hrom. Noe s Eli se projížděli na loďce, potom začalo pršet, jak jinak v americkém filmu, když se blíží sex, že ano, a následovala opravdu vášnivá scéna. Oba ze sebe servali oblečení, Noe nesl Eli do ložnice, a v tu chvíli mi došlo, že to asi není nic pro čtyřleté dítě.

"Domi, to není nic pro děti, na to nekoukej.", snažím se situaci zachránit. "Ale mami, já se jen koukám, jak se radují."

To mě rozesmálo. "Myslíš, že se radují?"

"Jasně, radují se."

"A z čeho?"

"Jakou mají lásku."

Nefalšovaně mě dostala. Není nad dětsky přesné pojmenování situace. To si musím zapamatovat. Příjemně jsem se zasnila. Moc fajn začátek dne.

Ovšem jak se říká, nic netrvá věčně. Brzy se potvrdilo, že když se daří, tak se daří.

Malá dala ohřát do mikrovlnky Barbie v baletních šatičkách, protože se jí zdála zmrzlá. Panenka se začala škvařit, smrdět a roztavený plast jsem potom drhla dolů vším možným dobrou hodinu. To by ale ještě pořád šlo. Hned vzápětí se totiž v dětském pokojíčku zbortila police plná hraček a knih.

Vyrvala se komplet ze zdi i s kusy cihel, odřela podlahovou lištu, rozbila rámeček s fotkou, zlomila dřevěnou mašinku, pár knížek potrhala, a aby toho nebylo málo, při pádu se sebou ještě strhla ze zdi nalepenou dekoraci veselých afrických zvířátek. No, slušný!

To ani rozkousané Crocsy od psiska mě posledně tak nevytočily. Trošku jsem chytla nerva.

Měla to být klidná pohodová neděle strávená návštěvou kamarádky a její dcery. Teď nevím, jestli vůbec zvládneme odjet.

Máma zaslechla, jak nadávám a správně pochopila, že je čas vnučku odklidit a vzít si ji dolů. To bylo moudré. Ještě tak půl hodiny budu šíleně běsnit.

Poté, co jsem se uklidnila a zjistila, že škody nebudou tak hrozný, vydala jsem se s chladnou hlavou do komory pro bednu s nářadím.

Základem každé dámské domácnosti je jedna základní věc. Tou je rozhodně vteřinové lepidlo. Lepí totiž ulomenými gelovými nehty počínaje všechno možné. Já jsem navíc žena sofistikovaná, takže mám doma i Chemoprén a skromné kapesní nářadíčko. Pomocí toho řeším vše.

Takže do boje. Namíchala jsem si sádru, zadělala díry, slepila, co slepit šlo. Vyhodila, co slepit nešlo. No bodejť by ta police držela, když to je na třech šroubech místo výrobcem zamýšlených osmi. To musel vrtat nějakej umělec.

Samozřejmě vím kdo, ale protože od toho umělce budu potřebovat, aby si dal druhý pokus a tu polici přidělal ještě jednou, ani nepípnu. Můj táta totiž mívá ješitné šprajcy, když se řádně nedocení, nebo nedejbože kritizuje jeho neomylná mužská ruka.

Zlikvidovala jsem to z nejhoršího a vyrážíme na plánovanou návštěvu. Skoro se bojím vyjet ven, ale snad už je pro dnešek smůla vybrána.

"Mamí, proč existují lidé? Proč máme oblečení a proč máme oči a proč...". Běžný cestovní folklór. Sedím za volantem, dcera v autosedačce, ani jedna nemáme možnost úniku, a tak do mě pere jednu otázku za druhou. Pořád lepší, než koledy. Ty už jsou naštěstí na ústupu. Za chvíli jsme ale tam. V noci bylo kolem mínus dvaceti a ty silnice jsou samý led, tak jedu krokem.

Ráda jezdím za kamarádkou Anetou. Jednak proto, že si rozumíme a taky proto, že si rozumí i naše dcery. Domča se s jejich skoro stejně starou Amálkou vždy skvěle vyřádí. Aneta upekla šneky z listového těsta s čalamádou a bylo to moc dobrý. Ona vůbec pořád něco vaří a peče a přitom tolik pracuje. Stíhá toho fakt dost. Někdy se nestačím divit.

Probraly jsme všechno možné i nemožné a strávily u nich skoro sedm hodin. Nejzásadnější bylo, že mě Aneta nakopla, abych napsala Maxovi a pozvala ho k sobě.

A víte co? Já to vážně udělala.

Sesmolila jsem sebevědomé a stručné pozvání na něco dobrého, v rámci které bychom vybrali, kam vyrazíme na ty slibované hory.

A je to. Odesláno.

Fíha, sama jsem se překvapila. To není můj styl, já takhle odvážná nebývám, a hlavně, já přece nikdy muže neuháním. Aneta má ale pravdu, že jsou zkrátka tací, kteří se trošku uhnat musí.

Překvapilo mě, že Max odepsal téměř okamžitě a velmi nadšeně souhlasil. Tak to čumím. Nepolapitelný Max, který nikdy nemá čas, na kterého se stojí fronta a se kterým kolem sebe tančíme už roky, chce reálně přijet ke mně domů a dokonce rád. Tak to napsal. Prima, teď už jen domluvit kdy.

Den plný katastrof skončil celkem pozitivně. Perličkou na závěr byla Lída Baarová, kterou dávali od osmi v telce. Na té jsme spolu s Maxem nějak před rokem zrovna byli v kině. Je to náhoda, nebo že by nějaké znamení?

9.1

Tak nějak jsem žila v tom, že se v dnešní době už nemůže stát, že by někdo v něčem diskriminoval ženy. Myslela jsem si, že tohle už je dávno za námi a že v civilizovaném světě panuje absolutní rovnost pohlaví. A ono jako vůbec.

Ve vysokých manažerských postech, dobře, tak to řeknu na rovinu, v manažerských postech celkově, je velmi málo žen. A je to tím, že by na to neměly? To asi ne.

Není to tak dávno, účastnila jsem se výběrového řízení na manažerskou pozici do Lidlu. To výběrové řízení se táhlo snad půl roku a mělo asi tisíc kol. Mělo mi být divné, že mezi všemi těmi tvářemi, co dávaly nad našimi výkony hlavy dohromady a že jich bylo, jsem nikdy neviděla ženu, ale v mé nezasvěcené naivitě mi to zkrátka divné nebylo.

Dostala jsem se až do posledního kola, které vrcholilo společným obědem. Dokud nedošlo na strojený přátelský rozhovor, jehož cílem bylo zjistit, na co se ptát u pohovoru nesmí, veškerá fakta hovořila v můj prospěch. Nicméně výrokem, že jsem matka samoživitelka s malým dítětem, jsem si s největší pravděpodobností zajistila rychlou smrt.

Nevadí! A to se nechlácholím jen tak ze zhrzenosti. Skutečně mi to nevadí. V průběhu toho výběrka jsem totiž stejně zjistila, že by mě ta práce nebavila.

Každopádně jsem o téhle své zkušenosti takhle nedávno debatovala s paní, co vodí dítě do stejné školky jako já a její historka mě utvrdila v tom, že ačkoliv se společnost tváří, že rovnost pohlaví je samozřejmost, bohužel se tak opravdu jen tváří. Je stále spousta omezenců, kteří to tak nevnímají.

Vyprávěla mi, že pracuje na finančáku a občas se stane, že jede do nějaké velké firmy něco řešit. A prý takhle byla před Vánoci v jedné skutečně renomované zahraniční firmě, kde jednala se samotným ředitelem a jeho zástupcem. Popisovala, jak své překvapení nad tím, že by měli tak odborný problém konzultovat se ženou, zakrýt zkrátka nedokázali. No a vrchol všeho nastal na závěr, kdy už byly pracovní záležitosti uzavřené. Při společné jízdě výtahem totiž došlo na konverzaci osobnějšího rázu. Krve by se v nich nedořezal, jak byli z té situace štajf. Ředitel vůbec.

Kdyby měl motýlka a bílé rukavičky, mohl by z fleku mezi ty náctileté klučíky do tanečních, co jsou s každou dámskou volenkou rudí až na zadku. Zástupce se ale osmělil a úplně zpocený ze sebe vysoukal otázku: "A tak už máte napečeno?".

10.1

Ještě jako nezkušená matka s malým miminem, kterému soukromě přezdívám "ležák", jsem si říkala, že mně se určitě nikdy nestane, abych dopustila, že mi dítě zničí v nestřeženém okamžiku nějakou drahou věc. To pro mě bylo zcela nepochopitelné. To se určitě děje jen lajdákům, co nezvládnou dítě ohlídat.

O tři roky a něco později vyrážím z domu na obchodní schůzku takto: Nový Huawei RIO L01 má prasklý lcd display a určitě jsem to nebyla já, komu po ani ne týdenním užívání spadl na chodník. Diář je doplněný o nevyžádané více či méně abstraktní ilustrace místy pojaté natolik expresivně, že některé listy jsou prorvané skrz. Peněženka ukrývá v přihrádce na mince ocucaný bonbón a na bundě mám nalepené tetování s motivem jednorožce. Ráno jsem ho, ihned po jeho objevení, drhla vším možným, ale drží opravdu statečně.

A tečku z tím dnešním skóre udělala kadeřnice, ke které jsem se cestou stavila na zastřižení konečků. Našla mi ve vlasech kus modelíny. Poměrně velký kus!

Vlasy jsem si včera doma barvila, takže tam určitě dlouho nebyla, ale trapas to samozřejmě byl. Sebekriticky tedy uznávám, že všechno se s těmi dětmi uhlídat nedá.

Teď už jsem ale z města doma a jsem nadšená. Domluvila jsem si rozhovor pro magazín Quartier, který je novým poměrně luxusním královehradeckým čtvrtletníkem. Měla bych se nacházet hned na dvou stranách jarního čísla, které vyjde někdy v polovině března. Moc milá slečna, už se na to naše společné povídání těším. Teď jen zařídit focení a vymyslet místo, kde by mohly vzniknout ty správně inspirativní fotky s mým ksichtem, nebo jak vždycky říkala má babička a já to někdy ze srandy používám: "ksiftem".

Vůbec mám zase pár dnů nějakou akčno. Včera jsem vyjednala s místní královnou pravých francouzských makronek, že speciálně pro mě vyzkouší poprvé mandarinkovou příchuť. Má nová knížka se totiž bude jmenovat Mandarinkový deník, aneb Sklapni a tancuj! Takže je nasnadě, že cokoliv mandarinkového se bude následujících pár měsíců báječně hodit.

Taky jsem večer kreslila. Jak jsem si předsevzala o víkendu pokusit se o nějaké rádoby umělecké ztvárnění budoucí knižní obálky, tak jsem se do toho pustila. Člověk by nevěřil, jak ruka za ty roky ztuhne. Jemná motorika nezbytná pro zhmotnění představ nespolupracuje a realita tak za těmi představami jen pokulhává. Asi to chce čas a nějaký trénink. Zase to brzy zkusím.

11.1

V obchodě jsem viděla tlustou panenku Barbie a můžu říct, že ačkoliv sama patřím do kategorie žen, které by sklidily ovace za křivky asi pouze v hrstce vybraných afrických zemích, tlusté panenky neschvaluju. Nechci být chlácholena různými marketingovými mechanismy, že obezita je v pořádku. Není. Když pominu, že je tloušťka neestetická, tak je hlavně nezdravá a vše, co je nezdravé, by se nemělo podporovat.

Víte, jak to myslím. Zkrátka když mi nebudou média vnucovat, že vážit sto pade je v pohodě, hlavně když se má člověk rád, tak si možná k tomu kafíčku tu sušenku opravdu rozmyslím. Teda asi ne pokaždý, ale sem tam určitě.

To mi připomíná, že jsem dnes ještě nevyfotila žádnou zdravou položku ve svém jídelníčku. Musím to hned napravit. Co třeba nakrájet si na zobání salátovou okurku? To by asi šlo. Rychle do toho, než mě to odhodlání zase opustí.

Ano, najela jsem zase na původní režim. Včera jsem měla po třítýdenní pauze první letošní angličtinu se Susan a zítra se sejdu s trenérkou. Jestli mě donutí běhat v mínus patnácti, tolik bylo totiž dnes v poledne venku, tak je vážně dobrá a kdyby mě viděla má středoškolská profesorka na tělák, musela by se hned štípnout a ne jednou, protože já a běh, to vždycky bylo něco tak neslučitelného, jako třeba Bohdalka, která by věnovala peníze na opuštěné sirotky.

Jinak se ale dějí neskutečné věci. Asi ti pondělní Tři králové, v podobě místních školkových děti v doprovodu paní učitelky, kteří nám ráno zazvonili u branky a krásně zazpívali, sem s tím svým K + M + B přinesli opravdu štěstí. Mně tedy určitě.

Daří se nejen pracovně, ale i ten můj osobní život vstává z popela. Pozvání otužilce Pavla stále visí nevyužité ve vzduchu. Kromě toho jsem tím nedělním vyslaným signálem asi vážně rozhýbala Maxe. To, že se zcela nečekaně aktivoval také Lukáš z Prahy, ten, co tak rád veršuje přes Whatsapp, to už je těžký nadplán.

Včera jsem totiž Lukášovi poměrně impulzivně napsala, že se těším na víkend, protože mám dítě z domu a naplánovala jsem si konečně nějaký ten sex.

Nevím, co to do mě vjelo, ale jeho matoucí pasivity už jsem měla po krk. Tak jsem trošku píchla do vosího hnízda. Jednoduché, ale účinné.

V sobotu ho tu prý mám jako na koni a od té doby stále komunikuje. Snad každé dvě hodiny mi přiletí něco v tomto duchu: "Ať se ti dnes všechno daří, a žádný problém náladu nezmaří. Ať jsi dnes jen spokojená a aktivní krásná žena. Já moc na sobotu těším se, jak konečně poznám tě...". Na básničky vůbec nejsem, ale zase snahu ocenit umím. Takže asi dobrý.

Jen si ale říkám, jestli nejsem náhodou tak trochu děvka.

Asi ne, vždyť vlastně s nikým nic nemám. Pokud ale víkend dopadne tak, jak se to zatím jeví, tato otázka začne být možná poměrně aktuální. Jsem hrozná...

Taky se musím přiznat, že jsem byla ráno u kartářky. Jednou za rok si k nějaké zajdu. Někdo chodí k psychologovi, někdo má svého spřízněného kouče (jako pár mých klíčových klientek mě), a někdo věří kyvadlu, kartám, numerologii a dalším ezo praktikám. Proč ne. Ve zdravé míře neškodí asi nic, co pohladí po duši a vlije energii do žil. Za tím si stojím.

Dnešní dáma, kterou jsem viděla prvně, byla opravdu impozantní, velmi zajímavá a příjemná. Moje numerologická mřížka zaujme svými čtyřmi jedničkami pokaždé. Už jsem na to zvyklá.

Takže když paní Marcela začala s komentářem, jen jsem se usmívala: "Dobrá, dvacátého prvního první osmdesát jedna, to máme, to jsou, a sakra!" Ještě, že jsem se nenarodila jedenáctého listopadu osmdesát jedna, to bych jich měla šest a mohla si to asi jít podle numerologie rovnou hodit.

Paní Marcela pokračuje: "Jednička v mřížce značí kreativitu, talent a předpoklad pro velké věci, ale velmi utlačené nízkou sebedůvěrou a neustálými pochybami. To je číslo jedna. A vy to máte čtyřikrát!" Aha, tak vidíte to no. A co z toho plyne? Říkám si v duchu.

"Když budete mít kliku a potkáte správné lidi nebo ty správné příležitosti, zkrátka něco, co vám pomůže ty pochybnosti omezit, potom tu kreativitu můžete vystřelit do světa a budete volná a šťastná. Pozitivní je, že vám nechybí rovina vize. Vše, co si vysníte a věříte tomu, nejen že nakonec uskutečníte, ale taky pro to nadchnete ostatní."

No neposlouchá se to krásně? Není potom svět takový hezčí, barevnější a zalitý sluncem? A o tom to je. Tak zase za rok.

12.1

Chtěla jsem po Domče, aby si pospíšila s oblékáním, ať můžeme konečně vyrazit z domu. Dnes toho mám totiž opravdu hodně.

A ona na mě: " Nestíhám, vidíš. Nemůžu dělat dvě věci najednou a nehoň mě, budu mít nervy a vytočím se."

Ty bláho. Tak to je teda brutální zrcadlo takhle po ránu. Tak opravdu mluvím? No asi jo, kde by k tomu jinak přišla. To je velmi zajímavý výchovný okamžik, jen co je pravda. Tak hurá do vysvětlování, že tohle se neříká.

Zvládla jsem to a už je ve školce. Stále se ale nemůžu probrat.

Včera jsem přijela pozdě, byla jsem na večeři s klientkou, a přestože to bylo fajn, mám spánkový deficit. Blíží se úplněk, který bude dnes po obědě, takže klasika. Nespím a zdají se mi šílený sny.

Dnes se se mnou utrhl výtah, který jsem dokonce sama nějak odpojila a seslala k zemi. Zůstala jsem ale viset na slabém ochozu ve výtahové šachtě. Hrůzou jsem se probudila. To bude dneska hodně na sílu. Tak dvojitou kávu a směle do naplánovaných povinností.

13.1

Třináctého pátek, vida. Ještě, že nejsem pověrčivá. Bohatě stačila ta včerejší mela s úplňkem. Celé dopoledne to byl jeden kiks za druhým. Spletené dvě odeslané objednávky kosmetiky, naštěstí obě v Plzni. Dále paní, co jí nejde v e-shopu už týden vybrat varianta placení dobírkou. Paní, co se jí stále od nás vrací maily, že neexistujeme. Pán, který ani po desetiminutovém hovoru nechápe, že dárek zdarma s nákupem séra proti vráskám je skutečně možné získat jen s nákupem séra proti vráskám a další a další. Takže jsem si v tom pochodila. Odpoledne už ale bylo dobře. Jen jsem večer úplně nepochopila, proč se k nám rozhodl stavit Jožin.

Znáte ten pocit, že potkáte někoho, koho jste bez přehánění snad dvacet let neviděli a zatímco vy jste ušli od té doby kus cesty, ten dotyčný je stále stejný? Nicméně už na něho nekoukáte s obdivem, ale spíš s údivem.

Jožin přijel prý jen tak na cigáro. Jak já ho v těch šestnácti milovala. Byla jsem gymplačka a on se učil na přidavače, protože z učebního oboru zedník ho vyrazili. Neměli jsme si co říct, ale bavilo nás spolu kouřit, hrát šipky po barech a když se šlo jednou týdně na diskotéku, vždycky měl tu svoji černou reklamní mikinu s obrázkem Absolut vodky, která úžasně svítila.

Pamětníci mi dají za pravdu, že uv zářivky nemohly chybět na žádné kvalitní diskotéce v té době a kdo tak nevyrazil alespoň v jednom kousku oblečení, které by mělo bílou barvu, vyloženě si šlapal po štěstí. Svítit bylo prudce in. Však i Jožin mě na tu svojí svítící flaškou dostal. Když mě tehdy odkopl pro dlouhonohou kadeřnici Vlaďku, která už nebyla panna a byl tak předpoklad, že s ní by něco bylo, brečela jsem měsíc.

Tak Jožin přijel na cigáro. To si dal samozřejmě sám.

"A, že ještě kouříš čoveče?" "Noo, viď. Na to seru. Hulím furt tak čtyřicet, a to jsem měl už infarkt, tě upozorňuju."

Ježíšmarjá, kolik mu je? On snad byl jen o rok starší, mám ten dojem.

"A co děti, viděla jsem na Facebooku, že máš holčičku? Co nějaké další, když jsi teď čerstvý ženáč?" "Mám holku a ještě jedno dítě, to ale nevím, jestli není bráchy. Co taky chceš od striptérky. Tak jsme to vychladili oba. Brácha, protože je kretén a já tu nevěru prostě nedal."

Aha!

"A tak co nějaké testy DNA, nebo tak něco, ať konečně víte, ne?" "To už je jedno, ona má dalších šest dětí a ten její si tu nejstarší osvojil, tak to už nemá cenu řešit."

Dobře, asi změním téma. "A práce dobrý, tak jezdíš teda s náklaďákem, koukám?" "Jo jo, pořád. Dvacet hodin denně. Však proto jsem skončil ve špitálu, ale mně to tak vyhovuje."

Dvacet hodin denně? To snad ani není technický možný. Fajn, tak ideálně nějak přejít k počasí, a potom to rychle ukončit. Je sice fascinující, že Jožin se vůbec nezměnil, ale ještě víc mě fascinuje, že z tohohle jsem byla někdy odvařená.

To bylo včera, ale dnes je dnes. Vyrážím na focení fotek pro rozhovor do březnového Quartieru. Kavárna Mlsoun bude nakonec nejlepší variantou. Ono fotit v totálně zasněženém městě jarně laděné fotky není tak úplně jednoduchý. Navíc kvůli líčení a kudrlinám jsem dnes vstávala poctivě o hodinu dřív a já vůbec nejsem ranní ptáče.

Fotky dopadly přímo báječně. Focení bylo rychlé, téměř v poklusu a z kavárny jsme se spontánně přesunuly ještě do městské knihovny. A tam to dopadlo paradoxně nejlépe. Jestli to nebude tím, že já mám pro knihovny slabost.

Baví mě tu ty nekonečné regály plné vědomostí, krásných příběhů a nepřeberného množství více či méně pravdivých lidských osudů. To ticho a mír, jen vůně knížek a úprk do vlastního světa fantazie.

14.1

Je pár záležitostí, které se podle podle mě děsně přeceňují. Nadpozemská krása Kate Middleton, to, že by pětapadesátiletý Lukáš Vaculík, který se změnil k nepoznání, byl stále sexsymbolem, a když jsme u toho přeceňování, do třetice to jsou velké penisy. A jak jsem na to přišla? Jen tak. Právě totiž snídám, čtu si bulvár a přemýšlím nahlas.

Domča je u babičky až do úterý a já mám čas trávit ráno jako za starých časů. Za těch časů, kdy jsem nemusela každé ráno páčit z postele dítě v hlubokém spánku a svádět s ním boj, jestli se do školky půjde, nebo nepůjde. To byly ty časy, kdy nehrozilo, že na chodbě šlápnu do loužičky, nebo něčeho horšího, protože se tu potlouká pes, který už měl být v tomto čase dávno ve svém kotci před domem.

Co si ale stěžuju, není to tak dávno, kdy jsem ještě bydlela sama s dcerou v centru Hradce, dávala malou do jeslí a dojížděla jako zaměstnanec do kanceláře ve vedlejším městě. Příšerné období, pro které sedí označení nemilosrdná štvanice s časem.

Období, kdy jsem měla každý den ráno tlak kardiaka v posledním tažení. Člověk se div nepřetrhl, dítě nezmrzačil, sebe nevyboural v autě a odměnou vždy byly jen kyselé pohledy kolegů, že jdu zase pozdě. Jasně, poručit větru dešti a donutit magistrát města, aby jesle otevřely své brány výhradně kvůli nám už o půl šesté ráno, to jsem nedokázala, uznávám. Tak tohle už je naštěstí díkybohu za mnou a nikdy víc.

Ale zase bude co vyprávět vnoučatům, jen co je pravda, takže každý silný zážitek na seznam vděčných historek dobrý.

No a co budu dnes dělat?

Byt jsem vysmejčila včera odpoledne, takže mám čisto a jediné, co se nabízí pro sobotní den, je se rozmazlovat.

Takže jdu na běžky, potom si napustím vanu, umyju vlasy, dám si pleťovou masku a budu se hýčkat, ať jsem večer na Lukáše jednoduše neodolatelná. Nehorázně proflákaný den, nicméně výčitky se zakazují.

18.1

V příštím životě se chci narodit do světa, kde není ranní vstávání a školky. Nějak cítím, že tahle rána mi výrazně ubírají roky života. To jsou všude samé webináře, jak v sobě probudit sebelásku, jak se naučit čerpat energii z vesmíru, ale jak vypravit vzpurné dítě do školky bez nervů, to ne. A to by mě přitom fakt docela zajímalo.

Někde jsem četla, že za každým báječným dítětem stojí máma, která má pocit, že to vůbec nezvládá. Já ten pocit mám ale někdy natolik silnej, že si objektivně myslím, že ten citát je úplná kravina.

Rychle pošlu sms Monice, která mádnes narozky a jdu psát. Chtěla bych jí vidět, ale chápu, že s tolika dětmi už je nejspíš prakticky nemožné se jen tak urvat na kafe s kamarádkou.

Pár dní šel deník stranou, ale vůbec nebyl čas.

V mém milovaném filmu Big Fish je scéna, kdy hlavní hrdina Edward Bloom poprvé zahlédne v hledišti cirkusu svoji životní lásku a v tu chvíli se úplně zastaví čas. Doslova a do písmene, něco jako v naší Šípkové Růžence. Všichni jsou zmražení.

Navíc jednomu klukovi, který těsně před tím zakopl, vylítla z ruky krabice s pop cornem. Působivé dokreslení scény. Zůstala viset ve vzduchu, stejně jako všechny ty vymrštěné kukuřičné pukance.

Je to asi první americký film, kde při silně romantické scéně neprší, ani nesněží, ale bude padat pop corn. Tim Burton je zkrátka jen jeden.

Po dlouhém pohledu z očí do očí se ten čas ale zase spustí, a letí jako šílený. Vše je zrychlené jako v nějaké prastaré černobílé grotesce.

Ale proč o tom mluvím? Nevím, co se stalo v sobotu mně, ale od té doby prakticky vůbec nestíhám.

Začalo to poměrně idylicky. Byla jsem na těch běžkách a cestou z lesa se stavila u Susan, své učitelky angličtiny. Žije v malém pronajatém zahradním domku u lesa a má to tam moc krásný. Už jsem u ní byla několikrát a pokaždé žasnu nad tím, jak se taky dá žít. V dobrém.

Mě vychovala typicky česká mentalita minulého režimu, kdy se nic nemohlo a tak se všichni upínali na budování toho svého domu, stylem čím větší a honosnější, tím lepší. Kdo měl větší mohylu a umřel, vyhrál.

Ještě pár mých vrstevníků to takhle bohužel má. Hlavně postavit, a že mi dvacet let uteklo mezi prsty, nikde jsem nebyl, nic jsem si neužil, to je věc druhá. Tak Susan na tohle teda úplně kašle. Raději se hezky obléká, cestuje, užívá si a jen kvete.

Neříkám, že chci být jako ona, to zase ne, něco málo té své dceři do života předat chci, ne jen hýřit, ale určitou inspiraci bych si z toho odnést chtěla. Život zkrátka nesmí být jen o honbě za hmotnými statky.

Susan ale měla doma hotové boží dopuštění. Nejprve jsem se lekla, myslela jsem si, že jí někdo vykradl nebo přepadl, ale byla jsem vyvedena z omylu. Toho povaleného křesla, ulomených noh u stolu a roztrhnuté peřiny si nemám všímat.

"To nic, měla jsem návštěvu. Na Tinderu jsem ho poznala. Účetní. To bys neřekla, když to tu vidíš, co?", směje se Susan. Přesně tak, to bych teda neřekla. Celá ale září a je ještě rozevlátější, než normálně, takže asi dobrý.

Možná občas ta aplikace opravdu vyplivne někoho normálního, nepomačkaného, nesraženého a zářícího čistotou.

Už za pár hodin se ukáže, co vyplivl Tinder pro mě.

Lukáš!

Teď už je úterý, od té doby jsme se viděli dvakrát a docela mi to zamotalo hlavu, nemá cenu lhát.

Rande naslepo bývá většinou děs. I když to vlastně není tak úplně naslepo, to už snad nikdo nedělá, to by musel být úplný dobrodruh.

Než se s někým sejdeš, píšeš si s ním, voláš a vidíš fůru fotek, ale stejně by člověk nevěřil, jak tohle všechno může někdy zkreslovat.

Muži třeba nejčastěji lžou o své výšce. Já měřím 167 cm a mám se sejít s někým, kdo má např. 178. To je o jedenáct centimetrů víc, to je docela v pohodě. A potom přijde muž, který je v reálu stejně velký a to ještě jen proto, že jsem byla prozíravá a vzala si pro jistotu ty nejplacatější sandálky, co jsem našla a při společném potřásání rukou stojím pod kopcem. Je to škoda, ale stává se to.

Proto když takhle jednou za čas jdu na nějakou schůzku, tolik to neprožívám a už od toho vůbec nic nečekám.

S Lukášem je to ale jiný, ten mě baví. A baví mě natolik, že se toho bojím. Protože když mě posledně takhle něco opravdu bavilo, skončilo to úplným průserem a o pár let později novelou Rok Patrika.

A líbí se mi zase ty stejný věci, jako u otce mé dcery, a to jsem se rozhodla, že už prostě nechci tu stejnou řeku ani za zlatý prase.

Lukáš je rázný a dominantní, je komplikovaný, tajemný a stoprocentně mi neříká ve všem pravdu. Tohle všechno je prostě vražedná sebedestrukční kombinace, která mě přitahuje jako magnet. Takže se tomu nebráním, protože je to moc hezký, ale vůbec netuším, kam to povede a jestli vůbec někam.

Max, kterého jsem pozvala na večeři, ten dostal krátkou zprávu, že se situace změnila a vrátila se mi předčasně domů dcera, které se tolik stýskalo, že musela za maminkou o dva dny dříve, a proto naše společné setkání ruším.

Tak to opravdu bylo, ex mi ji skutečně dovezl už v neděli odpoledne, což se mi na jednu stranu hodilo, protože jsem měla vyřešené dilema, jak tuhle patálii se dvěma muži rychle rozseknout.

Nicméně Max ví, že mám co nevidět narozeniny a pozval mě koncem týdne na oběd. Neřekla jsem ne.

A s Lukášem chceme jet o víkendu na hory, kde přespíme u kamarádky v penzionu. Snažím se zůstat klidná a nevášnit se, protože jak moje přehnaná péče likviduje květiny, chcípla mi další kytka, můj milovaný oleandr totálně zčernal a opadal, tak likviduje v některých případech i slibně začínající vztahy...

Každopádně tento týden jen tak přežívám, snažím se pracovat, ale myšlenky si dělají, co chtějí. Na jednu stranu si říkám, nebraň se tomu, užívej si to. Na druhou zakaž si to, nevíš co je zač. Jedno vím ale jistě, bude to zajímavý.

V podstatě i o svém prvním příteli jsem si první noc u něj doma myslela, že je masový vrah a nedožiju rána, a potom z toho bylo krásných skoro šest let...

20.1

Malou jsem nemohla poslat do školky, protože je celá modrá a vypadá strašně.

Včera večer se asi na hodinu zavřela v dětském pokojíčku. Nesměla jsem dovnitř. Prý překvapení, a to mě mělo varovat. Čas využila důkladně a celou tu dobu se přetvářela dětskou sadou barev na kůži v bytost někde mezi šmoulou a indiánkou. Zkušenost.

Nejen v tom, že při nějakém dalším připravovaném překvapení je vhodné udělat jednu až dvě namátkové kontroly, ale že označení "barvy na kůži" neznamená vždy zcela automaticky "snadno smývatelné".

Do odpoledne už to trochu povolilo, tak jsem jí mohla předat tatínkovi a mávnout pomyslným kostkovaným praporkem vstříc k úžasnému narozeninovému víkendu.

Oběd s Maxem jsem přesunula na pondělí, nějak neumím sedět jedním zadkem na dvou židlích. Mám vždycky dojem, že neumím mlžit a jsem natolik čitelná, že na mě se zkrátka všechno pozná. Tak jsem se tomu normálně zbaběle vyhnula, dokud nebudu mít trošku jasno.

Začínám dnes večeří s Radkou, která by už měla být ve třetím měsíci. Teda doufám, že stále je. Vím, jak je tohle rozhodování při velmi zamlžené představě o budoucnosti a minimální podpoře nejbližšího okolí secakramentsky těžké.

Nevíte, co bude. Jaké to bude. Jak to zvládnete. A do toho hormony a emoce jako mixéru. Možná o to víc jsem zvědavá na její novinky.

A protože jít na drink s těhotnou má své výhody, jako například, že bude řídit a hodí mě domů, tak se těším, že si dnes trošku popiju. Jedinou menší vadou na kráse je to, že cestu tam musím absolvovat busem. Teda asi by mě někdo hodil, ale zase si říkám, co by ne. Autobus mě neukousne a hlavně, bude sranda.

Pamatuji na ty časy dojíždění, kdy jízdní řád byl jen slovní obrat, co neměl žádnou váhu a odjezdy a příjezdy autobusů jsme chytali víceméně intuitivně. Když spoj vynechal úplně, nikdo se nedivil. Buď se počkalo pár hodin na další, nebo se šlo domů.

Pamatuji na každodenní souboje důchodkyň, které se rvaly o přední sedadla, aby mohly tokat s řidičem. Alespoň mi to tehdy přišlo, že to jsou důchodkyně. Možná, že to vůbec nebyly důchodkyně a já už jsem dnes úplně klidně v jejich věku. Bože!

Pamatuji na nerudné šoféry, kteří mi jako zmalované a víc nahé než oblečené středoškolačce každý den odmítali vydat poloviční jízdenku.

Usmívám se nad tím, jak se nikdo nepozastavil, že řidič má vedle brašny a strojku ze kterého lezly lístky také po domácku svařený držák na dvě točené, které si při každé otočce nechal u okénka nádražního bufetu v Hradci doplnit.

Pamatuji na časy, kdy autobusy neměly klimatizaci, jen topení, které se ale používalo velmi sporadicky. Během roku se tak dalo při cestování zažít teplotní rozpětí až kolem 70°C.

Zase ale nebyly mobily a lidi si povídali spolu, nebo po sobě minimálně vejrali. Takže se nemohlo stát, že jsem zjistila, že v sousední vesnici bydlí opravdu pěkný kluk až na Tinderu, kde to pravidelně aktualizuje vaší momentální polohu díky propojení s GPS.

To byla doba.

Hlavně se ale děsně těším na hory zítra s Lukášem. Od včerejška mám sbaleno, jak se nemůžu dočkat. Nějak po obědě se ubytujeme u kamarádky v penzionu, půjdeme na večerní lyžování, potom véča, posedíme a...

Víkend rozhodne.

23.1

V učebně hudební výchovy na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové visel nápis: "Když zbraně hřmí, múzy mlčí." To jsem vždy chápala tak, že jakákoliv velká dramata tvorbě prostě nepřejí. A obávám se, že to tak trochu platí i u mě.

Když je období, že se toho děje tolik, že jsou veškeré mé myšlenkové kapacity ochromeny emocemi, mozek není schopný cokoliv dalšího produkovat. Už jen nezbytně nutné každodenní úkony jsou strašně vysilující.

Tohle nás učili i na první hodině koučovacího kurzu. Jakmile je aktivní limbický systém, prefrontální kortex není schopný pořádné akce.

Vrátit se do pracovního procesu s novorozencem snad nebylo tak těžké, jako vrátit se do pracovního procesu po víkendu stráveném na horách s velmi zajímavým mužem. Jsem v nouzovém režimu. Nekoncentruju myšlenky a nezajímá mě nic jiného, než on. Snad se zítra trošku uklidním a napíšu víc.

Zatím jde vše stranou. Všechny mé aktivity stagnují. Sotva jsem se dobelhala na angličtinu a odevzdala jednu usmolenou zakázku.

Mám ale radost z Radky, která se krásně drží a vypadá to, že její situace možná nebude tak dramatická, jak to jeden čas vypadalo. Miminko si nechá, a její přítel z Ghany se umoudřil a i okolí už to pomalu rozdýchává.

Slibuju si, že nejpozději do konce ledna se seberu a opět začnu makat. Už nejsem žádná adolescentka, abych se nechala mužem takhle vyhazovat ze sedla. Vůbec se nepoznávám.

28.1

Týden se přehoupl a začínám to být už pomalu zase já. Jsem klidná a možná i trošku nasraná, a to se potom zase píše jedna báseň. Musím to ale vzít postupně.

Viděla jsem se s kamarádkou Monikou, tou dokonalou matkou čtyř dětí s dokonalým manželem, manželstvím a celým životem. Podle ní jsem úplná kráva a můj nový objev po pár indíciích označila za totální katastrofu. Ach jo. Trochu mi věřit by neškodilo.

Jasně, v něčem má pravdu, ale v něčem příliš rychle soudí a velmi subjektivně. To kdyby tušila o Lukášově životní etapě, ve které žil se dvěma bisexuálními ženami ve společné domácnosti, alespoň to teda tvrdí, asi by to její puritánsky zúžený obzor vůbec nedokázal zachytit. Došlo by k něčemu podobnému, jako je to s lidským sluchem a určitými frekvencemi, které zkrátka neslyšíme, ani kdybychom se přetrhli. Výsledek z tohohle odpoledne s jednou z nejlepších kamarádek a našimi dětmi, který byl ve znamení výslechu a obhajoby nového přítele, je jednoznačně depka, a rozhodnutí, že si zase musím na nějaký čas od Moniky odpočinout.

Ale k minulému víkendu. Suma sumárum to na horách bylo moc fajn. Lukáš sice nepřijel úplně nejlépe naladěný a chvíli trvalo, než se srovnal. Cesta autem a s ní spojená konverzace byla tak místy poměrně afektovaná. Dozvěděla jsem se, že mám úplně debilně pojmenované dítě a jsem neschopná, protože jsem zařídila ubytování v chalupě, kde nejsou ručníky a nevaří tam. Dobře, takhle to sice vůbec neřekl, ale vyznělo to tak.

Jakmile ale po příjezdu a ubytování v horské roubence u mé kamarádky Jany získal to, pro co si přijel, už to bylo v pohodě. Zásada třetího rande byla splněna, tak směle na věc.

První milování, řekněme sex, když to ještě není o lásce, co skály láme, je pojem sám o sobě. Prakticky velmi málo kdy, když vám na tom druhém záleží, se dá říct, že "tenkrát poprvé" je úplná pecka. To je jen v televizi a hloupých dívčích románech. Já osobně rozlišuju následující hodnocení: sedli si, nesedli a totální trapas.

Jasně, protože ty dva se neznají, mají třeba nějaké komplexy, zvyklosti, styl, záleží jim na tom, aby to bylo hezký a další a další důvody, proč to poprvé nemusí být zrovna osmý div světa. Rozhodně to ale napoví, jestli se z toho ten osmý div dá do budoucna vykřesat.

U nás nebyla nápověda ani zapotřebí, protože my ho vykřesali hned ten večer. Takže sex dobrý. Byla to velmi vášnivá a dlouhá noc. Lukáš asi trošku koukal, čeho jsou některé intelektuálky schopné, ale to je jedině dobře. Myslím, že takový víkend sem tam neškodí v žádném věku ani intenzitě. A hlavně už vůbec ne tehdy, když má člověk narozeniny.

Teď ale k negativům. Pár by se jich našlo.

To, že jsem vyrazila na sobotní večerní lyžování, kde jsem měla v plánu předvádět, jak úžasně mi to jde, v úplně nových lyžákách, tak to se ukázalo jako totální stupidita.

První jízda ještě šla. Při té druhé to ale začalo. Snesu dost a nějakou tu bolest dokážu překonat, navíc je mi jasné, že sport občas bolí, to k tomu patří, ale tohle nebyla bolest. Tohle byla normální tortura devastací dolních končetin s utrpením navozující bezvědomí. Vzdala jsem to a šla si sednout na horkou griotku ke stánku.

Lukáš byl pozorný a starostlivý a taky mu dělalo dobře, že jsem taková lemra a on díky tomu může plně vyniknout. V pořádku. Co bych pro romantický víkend neudělala.

Po lyžování, kdy mi z mých křečemi zkroucených nohou Lukáš pomohl ta mučidla sejmout, aby se mi mohl znovu rozjet krevní oběh, přišla další kritická chvilka zvaná: "Muž, který má obrovský hlad a všude je zavřeno." Opravdu byl nepříjemnej. Velmi.

Nakonec přišla spása v podobě jediného objektu, kde díkybohu byli ještě v deset schopní uvařit. Bylo tam plno, skvělá atmosféra, velmi příjemné stylové prostředí, a tak barometr nálady opět vystoupal do nejvyšších hodnot.

To jsou základní body mého narozeninového dne, který jsem strávila s ukecaným Pražákem.

Můj dnešní postoj po celkem čtyřech schůzkách je následující: Lukáš je labilní cholerik a alkoholik s velmi zásadně nevyřešenou minulostí, který mě pasoval do role tajné milenky.

V takové roli jsem poprvé a je překvapující, že mě to zase tak úplně neuráží. Jsem na jednu stranu zvídavá a musím říct, že tuto polohu ještě prozkoumanou nemám. Ne, tak trochu si dělám legraci. Ta tajná milenka je jen má pouhá prozatimní dedukce.

Kdybych skutečně věděla, že své (ex) přítelkyni, se kterou má malé dítě, regulérně zahýbá a ona nic netuší, budu první, kdo ho nakope s rozběhem do zadku, protože tohle se mi neskutečně hnusí.

Je ale jisté, že má pohnutou minulost, nejistou přítomnost a strach z budoucnosti. Nevím proč, ale mě tyhle pochroumané duše u mužů baví. Ráda je studuju, zachraňuju, pomáhám jim a dívám se, jak mi ožívají před očima. Bude to znít asi blbě, ale já je prostě ráda zkoumám. Je to taková má strategická počítačová hra ve skutečném světě.

Moje máma má pravdu: "Normální chlap by mě prostě nebavil!"

Držím si odstup a jsem zvědavá, co se z něj vyloupne. Ta fotka v dokladech, která mu vypadla při prvním setkání, rozhodně není žádná kamarádka z dětství. Důvod, proč musí chodit telefonovat z bytu ven, nebude ten, že by neměl signál. Na Facebook si přidává stále nějaká košťata a mě tam nechce? No! Takže tak, ale na rychlé soudy je ještě času dost.

Zatím je situace taková, že si mě nepustí do svého světa. Můj chce vidět celý, ale svůj nedá.

Na konci víkendu jsem byla pozvaná na wellness do Kutné Hory. Je zvláštní, že s dárkem čekal až na konec víkendu, ale potěšil mě. Sice nevím, s kým tam původně chtěl jet, ale pozval mě. Pojedu ráda. Co by ne. Výlety já můžu.

V úterý jsme byli v planetáriu a dostala jsem náramek. Obyčejný, odřený, rozhodně nošený, úplně mimo můj styl. Připnul mi ho na ruku a řekl, že je to dárek.

Přitom já vůbec nejsem dárkový typ. Nikdy jsem nic takového nevyžadovala. Naopak mě to uvádí do rozpaků, protože hned myslím na to, jak to oplatit. Řekla jsem mu, že si na dárky příliš nepotrpím a jeho odpověď byla: "Jo, no protože máš všechno. Tak si dárků nevážíš." A to mám za to, takže příště raději přijímat a mlčet.

Jak mi ale ten náramek připínal, tak nevím proč, možná intuice nebo podvědomí, ale v tu chvíli mi probleskl hlavou obraz z filmu Sametoví vrazi. Ta scéna, kde skvělý Honza Dolanský jako nebezpečný psychopat dává své milé ve sprše řetízek s křížkem, který ten den stáhl z mrtvoly, co ji brutálně zavraždil.

Skutečně mi to přišlo jako pokus o remake alá scénka ze školní besídky. Tak uvidíme. A protože jsem se asi dočista zbláznila, tak jsem mu navrhla, že když máme oba ty zbrojáky, že další rande bychom mohli zajít na střelnici. Přitom mě nějaké střílení ani neláká a zbraně nezajímají, ale svým způsobem mi ta situace připadá vzrušující. Kam se na mé nápady hrabou adrenalinové sporty. Že bych to brnkla Monice, co ona na to?

30.1

Domča si právě napsala Ježíškovi o první dárek, štěstí přeje připraveným. Nedělá to holka úplně blbě, když začíná hned v lednu. Naštěstí koledy jsou konečně ze hry. Už jen tak obden něco zazní, a to se docela dá. Sláva.Vůbec ty děti jsou dnes tak chytrý, to se člověk nestačí divit. Můj čerstvý postřeh, protože jsem tu měla o víkendu synovce.

Je zajímavý pozorovat, jak si hrají pro změnu kluci a jaké mají starosti. Navíc u toho staršího, který je v první třídě, můžu sledovat, co mě za pár let čeká. Je to sranda.

Sedmiletý synovec mi hrdě a se sympatickou studijní vášní ukazuje, jak umí vykružovat malé psací "a", ale hned v zápětí předvede dokonalý přehled o všech youtuberech a střílečkách. Co mě ale překvapilo nejvíc, to bylo to, že když něco vyhledává na netu, normálně si to napíše. Nezná písmena, ale umí psát celá slova, která se vizuálně naučil.

To jsem vážně zírala, možná by se mohlo přehodnotit, jestli ta děcka dnes nezačít učit číst a psát dřív, protože to je podle mě jediné, jak tak na to koukám, co je limituje a dělí od toho, aby už třeba ve druhé třídě dokázali programovat umělou inteligenci.

Neskutečné, jak se vše zrychluje. Je ale pravda, že rychlost, s jakou si osvojují nové dovednosti, bohužel moc nekoresponduje s tempem jejich emocionálního vyzrávání. Pořád jsou to jenom děti, které potřebují bezpečí a hry.

Totiž poté, co jsem se dozvěděla, že Inominus Rex je kříženec T-rexe, raptora a sépie, následoval sladký požadavek, že by si hošíček přál okrájet z chleba kůrky a udělat na dobrou noc kakavíčko. Takže prostě jasný.

O víkendu jsme se s Lukášem neviděli. Vlastně ani nevím pořádně proč, ale neviděli. Pražák se totiž věnoval svému světu v Praze, nebo kde vlastně byl. Sešla jsem se tak s pár přáteli a užila si i docela pohodový víkend, který je teď už za námi.

Lukáše zítra čeká kineziologické sezení. Poslala jsem ho tam, kde jsem byla sama na podzim, tak jsem moc zvědavá, s jakou se v úterý vrátí.

Mně to tehdy velmi pomohlo. Nedokázala jsem zpracovat křivdu a všechny ty prasárny od svého ex, které mi i po letech navozovaly obrovský vztek hned s prvním jeho slovem do telefonu. To jsem nechtěla. Tak jsem se nechala odblokovat, a od té doby jsem volná.

U Lukáše mi přišlo, že má podobný problém, když se párkrát zmínil, dobře mlel o ní skoro pořád, že má stále ještě v hlavě nějakou bývalou přítelkyni a chtěl by od těch myšlenek osvobodit. Nečekala jsem, že na to kývne, ale kývl a tak jsem mu dala číslo, ať se objedná. Jde tam zítra ve dvě.

31.1

Včera mi to nedalo a udělala jsem pokus. Když mám pocit, že mi někdo lže, jsem neskutečný slídil. Jsem jako moucha, co bude tak dlouho lítat kolem zavřeného okna v touze za světlem, dokud nechcípne vysílením.

A protože jsem možná na tom inteligenčně o něco lépe, než moucha, napsala jsem Lukášovi poměrně odvážnou zprávu přes Whatsapp. Takový výstřel do tmy.

Mezi námi, vůbec to těm mužům nezávidím, jak ty baby dokážou taktizovat. Kdo chce zahýbat a nejde v klidu do bordelu, ten musí mít nervy ze železa.

Napsala jsem: "Na nic se neptám a nic nechci vědět. Chápu, že jsi měl zlý období, byl zraněný a ženský u tebe neměly moc velkou cenu. Teď bych ale byla opravdu moc ráda, abys cokoliv jiného ukončil a soustředil se už jen na mě. Pokud to z nějakého důvodu nejde, tak to chápu, ale nebudu se toho účastnit. Nic na to nepiš, jen se podle toho prosím zařiď. V dobrém."

Chvíli bylo ticho, potom zaznělo nějaké ok, nebo tak něco a během pár minut si jedna brunetka v jeho přátelích změnila vysmátou profilovku na smrtku s kosou a začala psát komentáře typu: "Svině ti muži." Nebo něco v tom stylu, ale s gramatickými chybami, které si už přesně nepamatuju.

A byla to přesně ta, kterou jsem měla ve svém podezřívavém hledáčku jako první.

Docela dobré divadlo, které jsem vůbec nečekala. Hlavně ale nevím, jestli mám být ráda, že si tak bleskově vybral mě, nebo v šoku, jak rychle tu ženu odpálil. Jak spolu byli dlouho? Co jí sliboval? Jak může být tak krutý? Proč já? V čem jsem lepší? Udělá mi brzy to samé? Není to jen komedie na oko?

To je už normální detektivka. A ty mě nikdy nebavily...

Každopádně nejen, že mi teda ale vlastně potvrdil, že měl paralelně jinou, ale kdo ví kolik jich ještě je, o kterých nevím, které třeba nejsou na Facebooku, nebo umí trpět tiše.

A jak jsem tak nad tím přemýšlela, nějak jsem zjistila, že už mi na něm vlastně nezáleží. Že mě tím ztrácí a že už jsem jinde. Vnímám, že nemám takové muže zapotřebí. Samotnou mě to překvapuje. To dřív nebylo zdaleka tak samozřejmé. Ušla jsem kus cesty.

Za tohle paradoxně vděčím otci své dcery a té hrůze, co jsem s ním prožila. Rozebralo mě to na malé kousíčky, které se postupně složily zase k sobě. Podobně jako tekutý Terminátor, který se uměl roztéct na podlaze a potom se po malých kapičkách zase spojit do lidské podoby. I já se znovu spojila, ale tím novým skupenstvím jsem se stala odolnější. Sice stále toužící po lásce a úplné rodině a ochotná pro muže svých snů se rozkrájet, ale důstojně. Už to je téměř nemožné nechat se dobrovolně očůrávat. Nejde to.

Moc bych si přála, aby se zjevil takový, který mě nebude nutit cokoliv zjišťovat a budu ho prostě jen milovat. Snad to není tak nemožný. Lukáš ale za pár hodin přijede a o víkendu je ten wellness. Abych řekla pravdu, vůbec se mi tam nechce a nemám náladu s ním ani spát. Uvidíme, co bude.

Jestli mi něco nejvíc nejde, tak v sobě věky držet, co je potřeba řešit. V tomhle jsem zkrátka cholerik.